Historie | Chorinští z Ledské | Architektonická soutěž | Archeologie | Projekt | Fotogalerie

Záchranný archeologický výzkum (ZAV)

Obsah

- Výzkum hradu ve Veselí nad Moravou
- Historický exkurz
- Nálezové situace
- Hradní jádro
- Předhradí
- Hmotná kultura
- Datace
- Závěr
- Fotogalerie

 

V počáteční fázi přípravy projektu Obnovy a nového využití zámku Veselí nad Moravouspolečnost Wessels, s.r.o. zadala realizaci archeologického průzkumu areálu zámku. Vedení záchranného archeologického průzkumu (ZAV) bylo svěřeno společnosti ARCHAIA Brno o.p.s.

 

Výzkum hradu ve Veselí nad Moravou

MIROSLAV DEJMAL – DAVID MERTA, Archaia Brno o.p.s.

Článek si klade za cíl představit základní podobu hradu ve Veselí a možnosti jeho dalšího zkoumání. Výzkum probíhal na dvou úrovních, standardně archeologicky a také z hlediska problematiky enviromentálního bádání (přírodní vědy obecně – archeobotanika, palynologie, archeozoologie, geoarcheologie, mikromorfologie, dendrochronologie, dendrologie, geologie). Archeologické aktivity se soustředily na plochu nádvoří zámku (obr. 1), dále na dokumentaci odhalených situací při vybírání recentních zásypů v jednotlivých křídlech zámku a na provedení sondáže na předním nádvoří a před severním křídlem.

Zámku byla v minulosti několikrát věnována odborná pozornost. Poprvé se objektem komplexněji zabýval Jaroslav Sedlář (1999, 395–483). Jeho úvahy o nejstarší podobě stavby jsou však mylné. Ze stavebněhistorického hlediska stavbu zhodnotila Slavomíra Kašpárková (2005). Autorka, s výjimkou branské věže, pozůstatky středověkého hradu také neidentifikovala správně, což bez archeologického výzkumu ani nebylo možné (Kašpárková 2005). Bez povšimnutí archeologů byl v roce 1997 proveden podél vnitřního a vnějšího obvodu zámku výkop pro statickou betonáž. Posun v bádání přinesla publikace plánu zámku a zámecké zahrady z první poloviny 18. století (uloženo v muzeu ve Veselí nad Moravou, sign. Hva38). Na plánu je patrný nepravidelný půdorys zámku, který předcházel pravidelné dispozici dotvořené stavbou severního křídla (Sedlář 1999, 407–408, obr. 1). Hradem se zabýval ve své encyklopedii Miroslav Plaček, který upozornil především na z pramenů známou válcovou věž (Plaček 2001, 680–682; Plaček 2007, 98).

 

Historický exkurz

Prvý doklad o Veselí nad Moravou, který pravděpodobně dokládá existenci hradu, pochází z roku 1256. Jedná se o listinu Parduse ze Vnorov, kterou daroval špitálu sv. Jana Jeruzalémského v Grobnikách své statky ve vsi Dzierzyslaw. Listina je opatřena pečetí břeclavského komořího Sudomíra, Pardusova bratra. V opisu přiložené pečeti se Sudomír píše

wessels_archeologie

Obr. 1. Nádvoří zámku ve Veselí nad Moravou. Pohled od východu. Vpravo hlavní hradba, schodišťová věž a parkán s příkopem. Vlevo pozůstatky předhradí.
Foto Fotoarchiv Archaia Brno, o. p. s.

po Veselí (CDB V/1, 159 č. 86; Archiv českého velkopřevorství maltského řádu, inv. č. 148). Sudomír užívá predikátu z Veselí ještě jednou, a to v roce 1261, když vystupuje jako svědek na listině, v níž Přemysl Otakar II. daroval jeho bratru Pardusovi za zásluhy ves Vsisko u Olomouce (CDB V/1, 437 č. 291). Sudomír a jeho rod se v oblasti jihovýchodní Moravy dlouhodobě pohybovali a zastávali čelné funkce jak v břeclavské, tak olomoucké provincii. Pohraniční území Veselska dostal Sudomír nejspíše jako výsluhu od panovníka za účelem kolonizace. Jeho rod držel hrad pravděpodobně po celé 13. století, poté se z písemných pramenů vytrácí (Plaček–Futák 2010, 593–607). Další zmínka o existenci hradu je až z roku 1315, kdy k Veselí přitáhl Jan Lucemburský v rámci kampaně proti Matúši Čákovi Trenčanskému a hrad pomocí žebříků při prvním útoku dobyl (FRB IV, 223). Pravděpodobně někdy po tomto datu se panství i s hradem dostalo do držení Šternberků, a to zřejmě v souvislosti s jejich dalšími aktivitami v tomto regionu (v roce 1320 držel Zdislav starší Ostroh, před rokem 1350 měl Bzenec v zástavě Albrecht; Pokluda 1991, 287–290). Přímá držba Šternberky je doložena až v roce 1363 listinou zvěřínského biskupa Albrechta ze Šternberka pro městečko Dvorce, kterou vydal právě ve Veselí (CDM IX, 229 č. 313). Šternberkové pak drželi hrad až do husitských válek. V bitvě pod Vyšehradem (1. Listopadu 1420) padl na Zikmundově straně majitel Veselského panství Jaroslav ze Šternberka. Poručníkem jeho nezletilých dětí se stal Aleš ze Šternberka (FRB V, 440; Hurt–Němeček 1973, 21). Zda se Aleš správy panství ujal nevíme. Mezitím se situace na jihovýchodní Moravě značně zradikalizovala. Na přelomu let 1421 a 1422 přešel na husitskou stranu Hašek z Valdštejna, majitel Ostrohu. Další soused, Petr Strážnický, majitel Strážnice, v této době také patřil k předním husitským pánům. Situaci neuklidňovala ani snaha husitů vybudovat poblíž Nedakonic moravský Tábor (Válka 1991, 121–124). V dubnu 1422 se Zikmund pokusil Ostroh dobýt. Při této kampani pobýval i s manželkou ve Veselí (AČ VII, 570; Hurt–Němeček 1973, 22), které tehdy již asi pevně držel. S původními majiteli se vyrovnal 2. Července 1423, kdy zapsal Alešovi a jeho synovci Zdeňkovi ze Šternberka 11 960 kop grošů dluhu na Křivoklátě a Týřově za jemu postoupené hrady Světlov a Veselí (Zbytky register 171 č. 1234). V roce 1428 přepustil Zikmund Veselí Fridrichovi (Fedorovi) z Ostrogu za 4 000 hřiven grošů. Tento bývalý husitský hejtman a ruský kníže držel také Ostroh (Pokluda 1993, 158; Zbytky register 143 č. 1006). Fridricha z Ostrogu vystřídal na Veselí další Zikmundův straník Blažek z Borotína. Snad se tak stalo již v roce 1425, kdy Blažek získal do zástavy městečko Bzenec s pustým hradem. Přímý doklad toho, že Blažek na Veselí seděl, pochází z roku 1437 (AČ IV, 333–334), kdy na něj podal Zdeněk ze Šternberka k zemskému soudu žalobu o neoprávněné držbě Veselí (KPN III/2, 517 č. 425). Patrně v roce 1441 Blažek z Veselí odešel a hrad se i s panstvím dostal zpět do rukou Šternberků (Hurt–Němeček 1973, 23). Aktivity Zdeňka ze Šternberka měly své těžiště spíše v Čechách, vzdálené Veselské panství se mu asi nejevilo jako perspektivní, takže roku 1442 ho i s hradem prodal Mikuláši z Vojslavic (Hurt–Němeček 1973, 23–24). Tento převod byl vložen do zemských desek v roce 1447 (ZDO I, 408 č. 711). Po Mikulášově smrti v roce 1460 zdědili celé panství jeho synové Mikuláš a Václav. Mikuláš držel centrum panství s hradem a městečkem a Václav se psal po Vnorovách. Páni z Vojslavic jako příslušníci katolické šlechty stranili v následujících česko-uherských válkách Matyáši Korvínovi. V roce 1469 obsadil Veselí moravský zemský hejtman a český maršálek Jindřich z Lipé, v té době poručník a držitel strážnického panství. Někdy kolem 27. července přitáhl do Veselí i kníže Viktorin, syn Jiřího z Poděbrad, s šesti sty jezdc i. Uherský král Matyáš město oblehl a Viktorina, který se snažil utéct, zajal. Jindřichovi z Lipé se povedl útěk po vodě (Eschenloer, 178–179). O rok později byl na Veselí doložen pobyt Jiřího z Poděbrad. Páni z Vojslavic drželi Veselí až do roku 1527, kdy bylo zapsáno do zemských desek Hynkovi Bilíkovi z Kornic.

 

Nálezové situace

Hradní jádro

Hradní jádro je založeno na pevných fluviálních jílech. Podloží je téměř zcela jílovité, přičemž směrem na jih ubývá jílové složky ve prospěch písčité. Úroveň podloží v prostoru jádra se nachází o přibližně 0,8 m výše než je tomu u nivelety podloží na předhradí. Právě výška podloží zásadně ovlivňuje stav dochování archeologických situací. V prostoru jádra hradu se střetáváme s klasickou „suchou lokalitou“, v níž prošly archeologické situace dekompozicí, tedy rozkladnými procesy běžnými na „suchých“ typech archeologických lokalit. I v důsledku mladších stavebních zásahů jsou archeologické terény v jádře mimo zděné konstrukce dochovány minimálně. V samotném jádře, pokud vůbec byl středověký terén dochován, se jednalo pouze o 0,2 m stratigrafie, v prostoru parkánu to pak bylo průměrně 0,7 m. Jádro hradu částečně vystupující ze současného půdorysu zámku bylo zachyceno v severní části nádvoří, pod severním křídlem zámku a v sondě před ním. V nedávné minulosti bylo zčásti poškozeno při budování silnice na Moravský Písek, když došlo k vybagrování nového koryta zámecké struhy. Nové koryto se přiblížilo k severnímu křídlu zámku, čímž došlo k odbagrování cca 1/3 hradního jádra zřejmě včetně výše vzpomenuté válcové věže. Vlastní nepravidelně polygonální jádro o délce os 40 m ve směru východ–západ a 30 m sever–jih bylo vymezeno kamennou hradbou širokou 1,9 m (obr. 2). Výkop pro její založení porušuje starší vrstvy, též z druhé poloviny 13. století. Výstavbu hradby datujeme také ještě do druhé poloviny 13. století, což dokládá relativně dynamický stavební vývoj hradu. V rámci prozkoumané plochy není možné se rozhodnout, zda starší souvrství vzniklo během stavby prvé fáze hradu, nebo zda kamenné zdi předcházelo nějaké jiné (lehčí, dřevěné?) ohrazení, které se nepodařilo výzkumem zachytit. Jediný doklad středověké zástavby uvnitř ohrazeného prostoru představuje smíšená zeď dokumentovaná v sondě před severním křídlem. Snad se jedná o pozůstatky pozdně gotické budovy (paláce), která držela orientaci shodně s delší osou jádra. V prozkoumané části nádvoří nebyla k hradbě jádra přiložena žádná budova. V pozdějším období byla hlavní hradba využita pro založení obvodové zdi paláce, který byl zbourán, aby uvolnil prostor pro výstavbu severního barokního křídla zámku. Je možné, že konstrukce zjištěná v sondě před severním křídlem tvoří vnější stranu tohoto paláce. Budova je patrná z plánu zámku a jeho zahrady z první poloviny 18. století.

Obr. 2. Celkový plán lokality. Zdivo: černě – druhá polovina 13. století; mřížkovaně – 14. století; šrafovaně šikmo dolů – pozdně gotické; šrafovaně šikmo nahoru – renesanční; šedě s čárkovanou hranicí – hypotetický průběh zdiva; bíle – současné zdivo přízemí zámku. Pouze čárkovaně – pravděpodobný rozsah hradu dle plánu z první poloviny 18. století. A – hradní jádro; B – parkán; C – příkop; D – rozsah předhradí v prvé fázi; E – rozsah předhradí v druhé fázi; F – rozsah předhradí v třetí fázi; G – rozsah pozdně gotického předhradí. Čerchovaně – současný břeh Zámecké struhy.

Součástí hradního jádra také pravděpodobně byla i okrouhlá věž, která byla zničena při obléhaní hradu v roce 1621. Soudobý autor popisuje, jak uherské dělostřelectvo zničilo soustředěnou palbou do „jak vrata“ velkého okna nadmíru tlustou věž v zámeckém rohu. Při této palbě se na vrcholu věže nacházeli čtyři mušketýři s jednou vojandou, kteří oblehatele častovali nadávkami a popíjeli z konvic. Věž byla tedy nejspíše zakončena obranou plošinou. Po zřícení věže do vody, se zachránil jen jeden z mušketýrů (Hurt–Němeček 1973, 58). Hlavní hradbu doplňoval 2,7 až 3,0 m široký parkán, zachycený v prostoru nádvoří a na východní straně sondy před severním křídlem. Na parkán z vnější strany navazoval příkop široký 11 m, dokumentovaný v prostoru nádvoří. Parkánová hradba tvořená kamennou zdí o síle 1,2 m přecházela ve vyzdění skarpy příkopu, vyzděna byla i kontreskarpa (0,9 m; obr. 2). Protože postupem času parkánová zeď do příkopu začala ujíždět (došlo k vychýlení takřka o 10o oproti svislé ose), byla opatřena opěráky, kterých bylo ve zkoumaném úseku zachyceno šest. Navzdory této statické úpravě se parkánová zeď do příkopu zřítila. Parkánová zeď byla založena do starší vrstvy z druhé poloviny 13. století. Z výplně základového vkopu, který byl vyplněn současně se stavbou parkánové zdi, se podařilo získat pražský groš Jana Lucemburského z let 1311–1318 (určení provedl Kamil Smíšek). Předpokládáme, že impulsem pro vybudování parkánu bylo dobytí hradu Janem Lucemburským v roce 1315 (FRB IV, 223). Jeho stavbu tedy datujeme do druhé čtvrtiny 14. století. Zánik (zavezení) příkopu a následně i funkce prostoru parkánu můžeme na základě nálezů datovat do 16. století. Na destrukci parkánové hradby, přizděné k rohu hlavní hradby, byla založena hranolová schodišťová věž o rozměrech 5,3 × 4,4 m, s vnitřní světlostí 2,4 × 2,1 m (obr. 2). Vstup do věže byl na východě, navazoval na druhotně vysekaný průchod v hlavní hradbě, který měl orientaci sever–jih. Schodišťovou věž můžeme datovat obecně do renesance.

 

Předhradí

Nejvýznamnější objev na veselském zámku představoval odkryv jižní poloviny nádvoří, kde byla výzkumem zachycena výjimečně dochovaná situace tvořená mocným souvrstvím sídlištních vrstev na ploše takřka 500 m2. Souvrství tvořené převážně organogenními „hnojnými vrstvami“ s převahou dřevěných odštěpků a směsným organominerálním materiálem dosahuje maximální mocnosti v jižní části (1,7 m). Pouze svrchní partie souvrství (cca 0,1 m) byla zasažena dekompozicí, zbývající část souvrství uchovává v trvale vlhkém anaerobním prostředí dokonale dochované soubory artefaktů (včetně reliktů dřevěné zástavby) a ekofaktů z organických materiálů. Na severu bylo souvrství porušeno kontreskarpou příkopu (a zřejmě částečně i příkopem), na zbývajících stranách

wessels_archeologie

Obr. 3. Dvě fáze ohrazení předhradí. Pohled od západu. Vlevo první fáze. Vpravo druhá fáze.
Foto Fotoarchiv Archaia Brno, o. p. s.

je porušoval zmíněný výkop pro betonáž z roku 1997. Souvrství i s dochovanými zbytky zástavby interpretujeme jako hospodářské předhradí, které náleželo k hradnímu jádru. V prvé fázi bylo předhradí vymezeno souvislou řadou kůlů, které byly uloženy do výkopu v podloží. Z ohrazení byla zachycena jižní část v délce 32,0 m, oblé jihovýchodní nároží a úsek dlouhý 3,00 m na straně západní (obr. 3). Ohrazení probíhalo v místech, kde již v podloží převažuje písčitá složka nad jílem. Prostor uvnitř byl uměle dosypán, respektive srovnán a navýšen říčním štěrkem, jehož mocnost při kůlech dosahovala až 0,7 m. Vně ohrazení byly dokumentovány antropogenní vrstvy prokládané vrstvami čistého říčního písku. Antropogenní vrstvy zde představují komunikační a odpadní horizonty, písčité vrstvy vzniklé usazením připlaveného písku pak dokládají jednotlivé záplavy. Ohrazený areál dle dokumentovaných situací nikdy zaplaven nebyl. Tato hypotéza je v současnosti ověřována přírodovědeckými metodami.

Druhá fáze je spojena s obnovou ohrazení. Nově vztyčená řada kůlů byla opět převážně ukotvena ve vykopaném žlabu. Kůly byly předsazeny starší linii, pouze na západě došlo k rozšíření areálu. V těchto místech byl užit i jiný způsob konstrukce ohrazení. Oproti jinde do podloží zapuštěným kůlům se zde nacházely vodorovně usazené kmeny s vydlabanými drážkami, do nichž byly vedle sebe zasazeny desky (obr. 3).

Co stavebníky vedlo k této odlišné technologii nebo jaký význam tato konstrukce ohrazení prakticky měla, nevíme. Ve třetí fázi již stratigrafie uvnitř areálu narostla nad úroveň nejvyšších záplav a zároveň došlo k rozšíření předhradí mimo původní rozsah. Velikost předhradí v této fázi neznáme, jelikož mladší zámecké stavby zcela zničily jeho možné pozůstatky. Jisté však je, že zabíralo větší plochu než dnešní jižní polovina nádvoří. Lze předpokládat, že v této fázi dosáhlo předhradí své maximální rozlohy, kterou pak respektovalo i ohrazení zděné. V průběhu všech tří zmíněných fází probíhal uvnitř ohrazení neustálý nárůst terénu. Souviselo to i s tím, že rozbahněnému povrchu předhradí se jeho obyvatelé stále snažili čelit nejrůznějším zpevňováním. Místně a někdy jen v náznacích je zde doloženo kamenné štětování, častější je prosypávání pochozí plochy natěženým říčním štěrkem. Mnohdy byl povrch zpevňován větvemi, někdy zde byly položeny vyplétané konstrukce (původně se zřejmě jednalo o stojící ploty, které byly posléze odsekány a položeny na zem; obr. 4). Jelikož snaha zpevnit terén probíhala takřka neustále, docházelo k rychlému nárůstu stratigrafie. Při současném stavu zpracování lokality rozlišujeme celkem 16 staveb různé konstrukce. Převažují stavby srubové, kterých se podařilo zachytit celkem osm. Pouze jedna z nich vyka zovala náročnější provedení. Jednalo se o srub s. s. j. 2. Tato stavba na čtvercovém půdorysu o délce strany 3,9 m byla postavena z masivních trámů. Na hlavicích některých

wessels_archeologie

Obr. 4. Předhradí. Pohled od severu. Vpravo průběh košatinového plotu (s. j. 961). Vlevo pak tentýž plot (s. j. 960) ležící po odseknutí.
Foto Fotoarchiv Archaia Brno, o. p. s.

z nich byly patrné stopy po seříznutí pilou (u ostatních staveb je doložena především práce se sekerou). V podlaze srubu tvořené masivními fošnami se podařilo zachytit kromě několika jamek, dokládajících snad mobiliář, i obdélnou dutinu, která pravděpodobně sloužila jako skrýš (obr. 5). Ostatní sruby byly lehčí konstrukce, jednotlivé kuláče často ani nebyly zbaveny kůry, jejich podlahy tvořily písčito-jílovité vrstvy. V jednom ze srubů (s. s. j. 3) byly na podlaze odkryty pozůstatky ohniště. U dvou srubových staveb můžeme uvažovat o jejich původní funkci. V rohu srubové stavby s. s. j. 4 o rozměrech minimálně 5,0 × 3,3 m byly odkryty pozůstatky pece. Pec o rozměrech 2,9 × 2,3 m byla převážně hliněné konstrukce, její zadní část se opírala o stěny srubu, stěny do interiéru stavby byly zesíleny cihlami a kameny za občasného použití malty. Její vnitřní prostor dosahoval rozměrů 2,1 × 0,9 m. Dno pece bylo nejméně jednou reparováno (obr. 6). Jistou zvláštnost představuje ústí na úrovni okolního terénu. S největší pravděpodobností se jednalo o pec potravinářskou, stavbu bychom tak mohli považovat za jakousi hradní pekárnu. Dalším interpretovatelným objektem je pozůstatek nekvalitně vystavěného srubu (s. s. j. 5) o minimálním rozměru 3,9 × 2,5 m. Srub měl písčitou podlahu, na které se nacházely pozůstatky sena/slámy. Mocnost vrstvy sena/slámy ležící na podlaze byla nejsilnější uprostřed (0,1 m), ke stěnám stavby se vytrácela.

Uprostřed na slámě ležely dřevěné vidle, vyrobené z rozdvojující se větve seříznuté do špic (obr. 7). Objekt snad sloužil jako seník. Další dvě stavby měly opět složitější konstrukci a podlahu z desek. Stavba s. s. j. 6 měla rozměry 6,1 × 6,1 m (byla narušena výkopem novověké studny a výstavbou kontreskarpy

wessels_archeologie

Obr. 5. Srub s. s. j. 2. Pohled od jihu. V levé části podlahy pozůstatky pravděpodobně po skrýši. Na vzdálenější stěně patrné úpravy vstupu.
Foto Fotoarchiv Archaia Brno, o. p. s.

wessels_archeologie

Obr. 6. Pozůstatky srubu s. s. j. 5 s potravinářskou pecí. Pohled od severozápadu.
Foto Fotoarchiv Archaia Brno, o. p. s.

wessels_archeologie

Obr. 7. Srub s. s. j. 5. Uprostřed na vrstvě slámy dřevěné vidle. Pohled od východu.
Foto Fotoarchiv
Archaia Brno, o. p. s.

příkopu), její nosné prvky představovaly mohutné kůly zapuštěné v rozích a uprostřed stavby. Stěny tvořily trámy o průřezu 0,25 × 0,2 m postavené na výšku. Podlaha byla uložena na pěti trámech orientovaných východ – západ. Do prostředního, nejmohutnějšího trámu byl ukotven středový sloup. Vodorovně uložené trámy byly podloženy kameny, které sloužily zároveň jako izolace. Vlastní podlahu tvořily dvě řady desek, z nichž některé byly ke středovému trámu připojeny čepy (obr. 8). Po zániku byl severozápadní roh stavby využit ke skladování vápna.

Podlahu z desek měl i objekt s. s. j. 7 o minimálním rozměru 6,5 × 4,5 m (i tato stavba byla značně poničená výkopem mladší studny). Stavba, založená až na povrchu dochovaných středověkých vrstev, byla silně poškozena dekompozicí. Zachována z ní zůstala pouze dřevěná podlaha uložená na roštu z trámů, sestávající ze dvou částečně dochovaných řad prken. Stěny a nosné prvky se nedochovaly (obr. 9).

Další typ staveb představují budovy s košatinovými stěnami a samostatnou sloupovou konstrukcí nesoucí střechu. Dokumentovány byly dvě stavby tohoto typu. První (s. s. j. 8) měla neúplné rozměry 12,7 × 2,2 m (byla poničena výstavbou jižního a východního křídla zámku, naposledy pak betonáží z roku 1997). Konstrukce stěn se skládala ze seříznutých svislých tyčí o přibližných rozměrech 0,06 × 0,04 m, mezi nimiž byly vodorovně vypleteny pruty. Výplet byl z obou stran omazán 0,1 m silnou vrstvou mazanice. Střechu stavby nesly kůly o průměru 0,16 m, které byly zaraženy v pravidelných rozestupech podél stěn. Podlaha byla písčitá. Stavba měla minimálně dvě fáze. Již v první existovala podlaha, stěny a 1,6 m široký vstup ze severu. Konstrukci vstupu tvořila dvojice svislých zárubní, ke kterým byl přiražen práh. V první fázi byla stavba jednoprostorová. Ve druhé fázi došlo k vybudování nové košatinové obvodové zdi a k vypletení příčky. Východní prostora pak byla opatřena novou prkennou podlahou (obr. 10). Na místě staršího severního vstupu byl vybudován vstup nový o shodných rozměrech i konstrukci. Další vstup o šířce 1,1 m byl proražen na západní straně. Druhý severní vstup byl zbudován až dodatečně na severní straně východní místnosti. Prahy vstupů byly vyvýšeny nad podlahy přibližně o 0,25 m. Vrstvy uložené na podlaze vykazovaly charakter hnoje, nacházely se v nich i četné zbytky srsti (pravděpodobně koňské). K nálezům z interiéru stavby patří dvojice srpů, podkovy,

wessels_archeologie

Obr. 8. Stavba s. s. j. 6. Pohled od severovýchodu.
Foto Fotoarchiv Archaia Brno, o. p. s.

dvě hřebla a udidlo. Na základě nálezů a charakteru konstrukce stavby ji interpretujeme jako stáje. Další stavba (s. s. j. 9) měla obdobnou konstrukci, její dochovaný rozměr činil přibližně 6,2 × 3,8 m. Zachyceno bylo jedno zaoblené nároží a vstup o šířce 1,1 m obdobné konstrukce jako u s. s. j. 8. Dokumentována byla i stavba (s. s. j. 10) využívající základový žlab, do kterého byly zasazeny kůly. V konstrukci stavby se uplatnila mazanice, která po jejím zániku vytvořila složku zásypu žlabu. Stavba patrně zanikla požárem. Z ostatních staveb se podařilo zachytit příliš malé fragmenty na to, aby mohl být rekonstruován jejich vzhled, respektive dispozice a interpretována funkce. Jak vyplývá z výše řečeného, pouze několik z nich dokážeme při současném stavu zpracování interpretovat. Domníváme se však, že všechny plnily funkci hospodářskou. Obytná funkce je v doposud odkrytých reliktech těžko doložitelná. Můžeme ji předpokládat u srubu s. s. j. 2, u stavby s. s. j. 6, případně u s. s. j. 7. V žádné z těchto staveb však není doloženo

wessels_archeologie

Obr. 9. Stavba s. s. j. 7. Pohled od jihu. Vpravo mladší studna.
Foto Fotoarchiv Archaia Brno, o. p. s.

wessels_archeologie

Obr. 10. Východní místnost stájí s. s. j. 8. Pohled od jihu.
Foto Fotoarchiv Archaia Brno, o. p. s.

otopné zařízení. To registrujeme pouze ve stavbě s. s. j. 3., což je srub značně prosté až nekvalitní konstrukce. Navzdory tomu, že sama nepřítomnost otopných zařízení nutně nevylučuje obytnou funkci, v podstatě ji, už pro povahu zachycených reliktů, nepředpokládáme. Lidé vykonávající službu na hradě mohli bydlet v osadě na Bartolomějském ostrově, který se nachází v blízkém sousedství hradu. Ve 13. století byl ostrov dle archeologických nálezů již stabilně osídlen (Dejmal–Hoch, v tisku). Častý nález náležící zejména ke třetí fázi budování předhradí představují spodní části vyplétaných plotů. Jejich osnovu zpravidla tvořily svislé tyče o průměru 0,03–0,08 m, které byly do země zabodány v pravidelných rozestupech 0,15–0,3 m. Mezi ně pak byly vpleteny ohebné pruty. Jak vypadalo předhradí v mladších obdobích (od 14. století), nedokážeme rekonstruovat. Ve zkoumané ploše se podařilo zachytit pouze ojedinělé objekty, které se snad hlásí do 14. století. Určitý posun v poznání přinesly recentní zásypy v jižním křídle zámku. Zde se podařilo zachytit průběh zděné hradby vymezující v těchto místech předhradí. Hradba byla v úrovni základového zdiva kamenná, nadzemní zdivo bylo vyzděno z cihel. Stejnou technikou byla zbudována i branská věž, jejíž pozůstatky se dnes nacházejí v průjezdu východního křídla.

Tato starším bádáním jediná správně rozpoznaná část středověkého hradu představovala vstup do předhradí v jeho pozdně gotické fázi. O zástavbě pozdně středověkého předhradí se můžeme jen dohadovat. Pravděpodobně až v renesanci byly zbudovány sklepy, které se nacházejí pod jižní částí východního křídla a východní částí křídla jižního. Této stavební fázi přisuzujeme i vznik zmíněné schodišťové věže a zakomponování středověké hradby jádra do nové budovy. Vývoj na předhradí se uzavřel v první polovině 18. století, kdy bylo nově zbudováno barokní jižní křídlo. U hradů, které přerostly v zámek, je to jev poměrně častý. Stísněné podmínky hradního jádra již nevyhovovaly nárokům na rezidenční bydlení, a tak byly nové zámecké budovy stavěny na většinou prostornějších a méně zastavěných předhradích. To, že původní jádro hradu zcela ztratilo význam, dokládá jeho postupné opouštění. Sehrály v tom podstatnou úlohu i události třicetileté války, během níž byl hrad několikrát silně poškozen.

 

Hmotná kultura

Vzhledem k tomu, že v prostoru hradního jádra byla převážná část archeologických terénů až na zdi zničena mladšími zásahy, pochází většina artefaktů z prostoru předhradí. Zde se vyskytuje široká kolekce nálezů od kuchyňské a stolní keramiky, přes nejrůznější nástroje (hřebla, srpy, nože, atd.) až po militaria (šipky, ježci). Zajímavý je minimální počet stavebních kování a hřebíků, drtivá většina spojů byla provedena tesařsky. Velkou skupinu tvoří předměty z organických materiálů. Ze dřeva jsou především části skládaných misek, soustružených talířů, lžíce i soustružený kalamář. Kožené předměty zastupují především části obuvi a drobné kožené odřezky. Výjimku představuje část drhaného řemínku s bronzovou přezkou a nášivkami z bronzových plíšků, snad původně součástí knižního kování.

 

Datace

Datace celého souvrství vytvořeného v prostoru předhradí zůstává klíčovou otázkou. Z nalezených dřevěných prvků bylo odebráno velké množství vzorků pro dendrochronologické určení. První získaná data kladou počátky hradu do 40. let 13. století. Zatím nejmladší data se hlásí do druhé poloviny 13. století. Tomu odpovídá i nálezový soubor keramické sekvence. Zkoumaná stratigrafie vznikala na předhradí od 40. let 13. století do doby kolem roku 1300. Definitivní datování bude upřesněno po analýzách všech dendrochronologických vzorků a po celkovém zpracování nálezového fondu. Stratigrafie předhradí vykazuje velkou dynamiku. Otázku, proč dochází k tak razantnímu nárůstu terénu, musíme spojovat v prvních fázích se snahou vyrovnat se s nebezpečím záplav. Při takto rychlém nárůstu terénu se základové a spodní části staveb velmi brzo nacházely pod úrovní okolního pochozího terénu. Předpokládáme, že po svém zániku byly jednotlivé konstrukce/stavby rozebírány, což dokládá i velké množství opracovaných dřevěných prvků nacházených přímo ve vrstvách. Vzhledem k tomu, že spodní úrovně staveb se dostaly pod úroveň okolního terénu, byly rozebrány jen části nadzemní a základy byly ponechány na místě. Stavby jsou ve vzájemných superpozicích, nedrží se jednotné orientace. Při vynesení průběhu jednotlivých plotů i staveb
se ukazuje, že komunikační schéma bylo silně proměnlivé a nedodržovalo žádný řád. Stratigrafický vztah předhradí a hradního jádra pro nejstarší období je zničen příkopem obtáčejícím hradní jádro. I z tohoto důvodu nedokážeme říci, zda předhradí původně přiléhalo přímo k jádru, nebo od něho bylo příkopem odděleno už od prvopočátku.

 

Závěr

Výzkum na zámku ve Veselí nad Moravou přinesl svými objevy nejen důležité informace o genezi objektu samotného, ale odkryvem v jižní části nádvoří také umožňuje blíže poznat podobu hospodářské složky hradu v druhé polovině 13. století. Jedinečné zachování organických pozůstatků dokládá podobu, stavební úroveň a prostorové vztahy jednotlivých objektů. Při bližším studiu jednotlivých staveb je zřejmé, jak obrovské množství důležitých údajů se ztrácí při archeologizaci probíhající na „suchých“ lokalitách. Nestandardní přírodní podmínky ovlivnily podobu předhradí, kde až příliš rychle docházelo k opouštění starých a vzniku nových staveb. Předpokládáme, že komplexní vyhodnocení lokality jako celku přinese nový pohled na podobu hospodářských předhradí. Lokalita má také značný potenciál v enviromentálním výzkumu. Kromě standardních přírodních věd, které snad již patří k povinné výbavě každého archeologického výzkumu (geologie, zoologie, analýza makrozbytků), byla zapojena také palynologie a mikromorfologie, jež má osvětlit vznik a proces formování uloženin. Dochované dřevěné odštěpky a konstrukce umožňují využívat dendrologie a dendrochronologie. Po komplexním zhodnocení
lokality tedy bude objasněn nejen samotný vývoj, podoba a funkce jednotlivých částí hradu ve Veselí nad Moravou, ale bude také možné nahlédnout do jeho vnitřní ekologie s návazností na přírodní prostředí bezprostředního okolí.

 

Tento text vznikl v rámci grantového projektu Grantové agentury České republiky P405/11/1729 Veselí nad Moravou – středověký hrad v říční nivě.

Na základě disponibilních pramenů a literatury zpracovali: MIROSLAV DEJMAL – DAVID MERTA

 

Fotogalerie

wessels_archeologie
wessels_archeologie
wessels_archeologie
wessels_archeologie
wessels_archeologie
wessels_archeologie
wessels_archeologie
wessels_archeologie
wessels_archeologie
wessels_archeologie
wessels_archeologie
wessels_archeologie
wessels_archeologie
wessels_archeologie
wessels_archeologie
wessels_archeologie